Skip to content

VÝSTAVA KE 100. VÝROČÍ

Kliknutím na libovolný plakát si můžete poslechnout podcast a navštívit virtuální výstavu.

Vítejte na výstavě stého výročí
Touha po pravdě
Mezi strachem a inspirací
Mé srdce pluje řekou slz
Klíč k velkému tajemství
Zrnko rýže je větší než svět
Andílci vytvořili ůzkou pěšinu temným lesem
Odpusť -Miluj - Sjednoť se
Sliby, které se nesmí nikdy porušit
Milující rodiny můžou změnit svět
Zanechat po sobě odkaz lásky
Láska vede ke sjednocení
Povolte v Sovětském svazu svobodu vyznání náboženství
Země může být rozdělena, její lid však ne
Cíl náboženství v 21. století
Sport je aktivita, která pomáhá dosáhnout světového míru
Řešení chudoby a hladu
Sny o světe míru - a jejich realizace
Vzájemná závislost, vzájemná prosperita a univerzální hodnoty
Federace žen za světový mír
odpora hrdinům a hrdinkám míru.
Řešení současných problémů

VIRTUÁLNÍ VÝSTAVA

Vítejte na výstavě stého výročí

Vítejte na výstavě oslavující sté výročí narození Son-mjong Muna, která vzdává hold jeho celoživotnímu dílu. Jeho život byl skutečně mimořádný a my jsme hrdí na to, že vám můžeme představit tuto kompilaci hlavních aspektů jeho života, práce a myšlenek.

Mnohé z užitých citátů jsou převzaty z knihy s názvem ,,Na cestě ke světu míru, lásky a harmonie”, kterou rev. Mun napsal na sklonku svého života. V tomto malém svazku shrnuje své životní lekce a sdílí motivaci a účel, jež stojí za jeho nejpozoruhodnějšími úspěchy.

 

Abych nastolil svět míru, strávil jsem svůj život tím, že jsem chodil do těch nejubožejších a nejodlehlejších míst. Potkal jsem matky v Africe, které se mohly jen bezmocně dívat, jak jejich děti umírají hlady, a potkal jsem otce v Jižní Americe, kteří žili u řeky plné ryb, ale nedokázali uživit své rodiny rybařením. Zpočátku jsem se jen dělil o jídlo, ale oni mi na oplátku dali svou lásku.

Jsem kontroverzní člověk. Pouhá zmínka mého jména působí ve světě potíže. Nikdy jsem nehledal peníze ani slávu a celý život jsem mluvil pouze o míru. Svět si však s mým jménem spojil mnoho různých frází, odmítl mě a házel po mně kameny. Mnozí nemají zájem vědět, co říkám nebo co dělám. Pouze mi odporují.

Byl jsem šest krát nespravedlivě vězněn a někdy jsem byl bit tak tvrdě, že mi bylo vytrženo maso z těla. Dnes však v mém srdci nezůstala ani ta nejmenší rána. Rány snadno mizí v přítomnosti skutečné lásky. Dokonce i nepřátelé se rozplývají beze stopy v přítomnosti skutečné lásky. Pravá láska je srdce, které dává a dává a chce dávat dál. Pravá láska je láska, která dokonce zapomíná, že už lásku dala, a dává lásku znovu.

V poslední době se stále více lidí snaží o mně dozvědět více. Pro ty, kdo jsou zvědaví, jsem se ohlédl zpět na svůj život a zaznamenal své upřímné vzpomínky do této knihy. Posílám bezmeznou lásku všem, kteří ve mě vložili svou víru, zůstali po mém boku a žili se mnou svůj život – zvláště pak své ženě Hak-ča Han Munové, které jsem hluboce vděčný za to, že se mnou zdolala i ty nejtěžší vrcholy.

Základní uvědomění Rev. Muna vyjádřené v knize Boží princip

Základní uvědomění Rev. Muna vyjádřené v knize Boží princip

Bůh je Nebeský rodič, je otcem i matkou a my jsme Jeho dětmi, jednou rodinou pod jediným Bohem. Jsme věčnými bytostmi, které prochází třemi fázemi života: lůnem matky, životem na zemi a životem v nekonečném duchovním světě. Způsob našeho života v tomto světě zásadně ovlivní ovlivní náš život budoucí.
Lidé se odcizili od Nebeského rodiče v dávné minulosti a způsobili nepopsatelné trápení pro Boha a pro celé lidstvo.
Bůh tento problém nedokáže vyřešit sám. Dějiny jsou záznamem zoufalých snah Nebeského rodiče, aby skrze náboženství znovu shromáždil a přivedl zpátky k sobě ztracenou rodinu. Bůh seslal Pravé rodiče, aby ukončili poslední dny utrpení a nové nebeské dějiny mohly započít. Bůh nás potřebuje.
Potřebuje nás všechny.

(S tímto plakátem není spojen žádný podcast. Chcete-li se dozvědět více, klikněte zde)

Mezi strachem a inspirací

Když mi bylo šestnáct, zasáhla nás tragédie: za jediný rok zemřelo pět mých mladších sourozenců. Nelze popsat slovy, jak rodičům pukalo srdce žalem, když v tak krátké době přišli o pět z třinácti dětí.
Smrt jakoby se šířila.

Zdálo se, jakoby utrpení rodiny bylo propojeno s utrpením národa a světa. Čím dál víc mě trápila bídná situace korejského národa pod tyranskou nadvládou Japonců.

 

Lidé neměli co jíst. Byly doby, kdy museli vařit trávu, stromovou kůru a vůbec cokoliv, co se dalo sehnat. Války po celém světě nebraly konce. Jednoho dne jsem si v novinách přečetl článek o tom, že nějaký student gymnázia, stejně starý jako já, spáchal sebevraždu.

 

“,,Proč se rozhodl zemřít?" ptal jsem se sám sebe. ,,Co dokáže dohnat tak mladého člověka k tomu, aby se zabil?" Ta zpráva mě tak zdrtila, jako by šlo o někoho, kdo mi byl blízký. Tři dny a tři noci jsem nad tím článkem plakal. Slzy se jen hrnuly a nedokázal jsem se zadržet. Nerozuměl jsem ani té řadě podivných událostí, ani tomu, proč se dobrým lidem dějí hrozné věci.

Už od doby, kdy jsem spatřil pradědečkovy kosti, jsem si kladl otázky o životě a smrti, a ty neobvyklé události v našem domě a okolí mě přivedly k náboženství. Boží slovo, které jsem slýchal v kostele, mi však nedávalo jasné odpovědi, o kterých jsem prahnul. Abych ulevil svému zmučenému srdci, začal jsem se zcela přirozeně hroužit v modlitby.

“,,Kdo jsem? Odkud pocházím? Jaký je smysl života? Co se stane s člověkem po smrti? Existuje věčnost, kde přibývají duše?Existuje Bůh? Je opravdu všemohoucí? Pokud ano, proč nezasáhne a na bolest světa se jen dívá? Pokud Bůh stvořil svět, stvořil také utrpení? Jak skončí tragická japonská okupace Koreje? Jaký význam má utrpení korejského národa? Proč se lidé navzájem nenávidí a válčí spolu?" Takové závažné a zásadní otázky plnily mou mysl. Nikdo mi na ně neuměl uspokojivě odpovědět, a tak mi nezbývalo než se modlit. V modlitbách jsem nacházel útěchu. Kdykoliv jsem vyložil své palčivé problémy Bohu, všechna moje trápení a žal zmizely a bylo mi lehko u srdce. Modlil jsem se čím dál častěji, až jsem nakonec začal modlitbami trávit celé noci. Díky tomu jsem zažil vzácný okamžik, v němž Bůh odpověděl na mé prosby. Ten den navždy zůstane mou nejcennější vzpomínkou. Na ten den nikdy nezapomenu..

MÉ SRDCE PLUJE ŘEKOU SLZ

Ať jsem se snažil sebevíc, nepovedlo se mi ani na okamžik zapomenout na to, že jsem se setkal s Ježíšem. Setkání s Ježíšem mi převrátilo život naruby. Jeho zbědovaný výraz se mi vryl do srdce, jako by byl vypálen žhavým železem, a nedokázal jsem myslet na nic jiného. Od toho dne jsem se úplně pohroužil do Božího slova. Občas mě obklopovala nekonečná temnota a cítil jsem takovou bolest, že jsem skoro nemohl dýchat. Jindy jsem zase překypoval radostí, jako bych se díval na ranní úsvit nad obzorem.

Abych utišil srdce a zastavil slzy, složil jsem tuto báseň:

KORUNA SLÁVY


Když pochybuji o člověku, cítím bolest.

Když člověka soudím, nemohu to snést.

Když nenávidím, má existence ztrácí cenu.

 

Když však důvěřuji, jsem oklamán..

Když miluji, jsem zrazen.

Dnes večer s hlavou v dlaních, Třesu se bolestí a zármutkem.

Mýlím se?

 

Ano, mýlím se.

I když jsem oklamán, musím důvěřovat.

I když jsem zrazen, musím odpustit.

Milujte cele i toho, kdo vás nenávidí.

 

Otřete si slzy a přivítejte s úsměvem Ty,

kdo neznají nic než podvádět I ty,

co zradí bez lítosti.

 

Ó, pane, bolest lásky!

Pohleď na můj žal.

Polož svou dlaň na mou hruď.

Mé srdce puká v agónii.

 

Přesto, Když jsem miloval ty, kteří mne zradili,

Získal jsem vítězství.

Učiníš-li totéž,

Dám ti korunu slávy.

 

V podobné dny jsem se nořil hlouběji a hlouběji do světa modliteb. Přijímal jsem nové pravdy přímo od Ježíše a nechal jsem se zcela ovládnout Bohem. Začal jsem žít úplně jinak. Měl jsem hodně o čem přemýšlet a postupně se ze mě stal málomluvný mladík.

KLÍČ K VELIKÉMU TAJEMSTVÍ

Během studií v Japonsku jsem vystřídal celou řadu zaměstnání. Byl jsem údržbářem v kancelářské budově. Psal jsem dopisy za negramotné lidi. Pracoval jsem jako dělník na mnoha místech a byl jsem i předákem. Dělal jsem i vykladače osudu. Když jsem rychle potřeboval peníze, zhotovil jsem kaligrafii a prodal ji. Studium jsem však kvůli tomu nezanedbával. Bral jsem to všechno jako součást procesu sebezdokonalení. Vykonával jsem nejrůznější práce a potkal nejrůznější lidi. Díky tomu jsem se toho o lidech hodně dozvěděl.


Dodnes věřím, že má-li si člověk vypěstovat dobrý charakter, musí prožít mnoho těžkostí, než dosáhne třiceti let. Musí sestoupit do nejhlubšího bahna zoufalství na samém dně lidské existence a zakusit, jaké to je. Musí v tom pekle hledat nějaké možnosti. Teprve až z těch hlubin zoufalství vyšplhá s novým odhodláním, zažije znovuzrození a dovede kráčet vstříc budoucnosti.


Tehdy jsem dospěl k tomuto zjištění: „Bůh má k lidem vztah jako otec ke svým dětem a jejich utrpení Ho hluboce rmoutí.“ V tu chvíli jsem rozluštil všechna tajemství vesmíru. Jako by najednou někdo zapnul filmovou promítačku, se mi před očima jasně promítlo vše, co se stalo od chvíle, kdy člověk porušil Boží příkaz. Z očí se mi začaly řinout horké slzy. Padl jsem na kolena a sklonil hlavu k zemi. Velmi dlouho jsem nemohl vstát. Složil jsem své tělo Bohu do klína, jako když mě otec nosíval domů na zádech, a nechal jsem slzy téct. Devět let po setkání s Ježíšem mi Bůh konečně otevřel oči, abych spatřil Jeho pravou lásku.


Když jsem byl šestnáctiletý chlapec, zjevil se mi Ježíš, aby mi dal poznat kořeny prvotního hříchu, protože jsem měl nastolit svět míru, kde by nebylo hříchu ani Pádu. Tehdy jsem dostal od Boha instrukce, abych napravil hříchy lidstva a přinesl do světa mír, aby svět byl takový, jak jej Bůh původně stvořil. Svět míru, po němž Bůh touží, však není žádné místo, kam se odebereme po smrti. Bůh chce, aby náš svět, v němž žijeme právě teď, byl plný míru a štěstí, jak jej stvořil na počátku. Bůh přece nedal zemi Adamovi a Evě proto, aby na ní trpěli. Musel jsem oznámit tu neuvěřitelnou pravdu světu.

ZRNKO RÝŽE JE VĚTŠÍ NEŽ SVĚT

Jen ti, kdo to zažili, vědí, jak bolí hlad. Kdo má hlad, pro toho má pouhé zrnko rýže nedozírnou cenu. Ještě dnes na Hungnam velmi nerad vzpomínám. Těžko se věří, že jediné zrnko rýže dodá tělu tolik povzbuzení, ale když má někdo hlad, touží po jídle tak silně, až mu tečou slzy. Kdo má břicho plné, tomu se svět zdá velký, ale pro hladového je zrnko rýže větší než svět. Kdo hladoví, pro toho je zrnko rýže nedocenitelné.

ANDÍLCI VYTVOŘILI ÚZKOU PĚŠINU TEMNÝM LESEM

Když umíráme, musíme přenechat potomkům dvě věci: tradici a vzdělání. Národ bez tradice zanikne. Tradice je duše, která národ udržuje, a národ bez duše nepřežije. Vzdělání je neméně důležité. Nevzdělává-li národ své potomstvo, také zanikne. Chceme-li zajistit potomstvu novou budoucnost, musíme mu jednak předat tradici, která se k nám dostala přes mnoho tisíciletí, a jednak poskytnout vědomosti o nových věcech.


Zároveň s tanečním souborem jsem založil také uměleckou školu Little Angels (později byla přejmenována na uměleckou školu Sonhwa). S pomocí této školy jsem chtěl šířit ve světě naše ideály prostřednictvím umění. Little Angels představují po celém světě krásu korejských tradic od roku 1965, kdy měli první zahraniční vystoupení ve Spojených státech. Britská královská rodina je pozvala na vystoupení před královnou Alžbětou II. Účastnili se oslav dvousetletého výročí nezávislosti Spojených států v Centru dramatických umění Johna F. Kennedyho. Vystoupili také na kulturním a uměleckém festivalu, který probíhal v rámci olympijských her v Soulu. Little Angels jsou v celém světě známí jako velvyslanci míru v oblasti kultury.

ODPUSŤ – MILUJ – SJEDNOŤ SE

Na konci roku 1971 jsem znovu odjel do Spojených států. Potřeboval jsem tam nutně vykonat jisté úkoly, ale dostat se tam nebylo vůbec snadné. Už jsem ve Spojených státech jednou byl, ale tentokrát jsem musel neobyčejně dlouho čekat na vízum. Někteří členové církve mi radili, abych odjezd odložil, ale to jsem nemohl. Těžko se mi to vysvětlovalo, ale bylo důležité, abych opustil Koreu ve stanovený den. Nakonec jsem se rozhodl odjet nejprve do Japonska a požádat o americké vízum tam. Spěchal jsem z Koreje pryč.

 

Na počátku 70. let vězela Amerika až po uši ve vietnamské válce a aktivisté protestovali. V zemi panoval vážný rozkol. Mladí lidé při hledání smyslu života experimentovali s alkoholem, drogami a nevázaným sexem a opomíjeli při tom svou nesmrtelnou duši. Tradiční náboženství, které jim mělo poskytovat oporu, neplnilo svou funkci. Nepomáhalo jim ukončit bezcílné tápání a vrátit se na správnou cestu životem. Hédonistická materialistická kultura stáhla dolů mnoho mladých lidí, jejichž srdce se nemělo čeho chytit.

 

Brzy po příjezdu do Spojených států jsem uspořádal turné po zemi, během něhož jsem hovořil na témata „Budoucnost křesťanství“ a „Naděje, kterou Bůh vkládá v Ameriku.“ Před početným obecenstvem jsem mluvil o slabinách Ameriky tak, jako nikdo jiný.

 

Hlásal jsem, že Amerika stojí na duchu puritánů a za pouhých dvě stě let se stala nejmocnější zemí světa, protože Bůh ji zahrnul nezměrnou láskou a požehnáním. Připomínal jsem posluchačům, že přestože svoboda Ameriky pochází od Boha, Amerika Boha zavrhla. „Amerika má skvělou tradici,“ řekl jsem jim. „Stačí ji jen oživit.“ Přišel jsem do Spojených států probudit amerického ducha k životu, zachránit Ameriku před zkázou a apelovat na americký národ, aby litoval a navrátil se k Bohu.

SLIBY, KTERÉ SE NESMĚJÍ NIKDY PORUŠIT

Manžel a manželka si samozřejmě musejí uchovávat vzájemnou důvěru a přiživovat svou lásku. Nejdůrazněji kladu budoucím manželům na srdce slib „vychovávat děti k sexuální čistotě“.

 

Je to samozřejmý závazek, ale v dnešní společnosti těžko dodržitelný. Čím je však svět horší, tím je přísné dodržování slibu sexuální čistoty důležitější.

 

Dokonalost člověka a mír ve světě přichází skrze rodinu. Cílem náboženství je přivést všechny lidi k dobru, aby vybudovali ideální mírový svět. Politikové nedosáhnou ve světě míru, i kdyby jich sebevíc dalo hlavy dohromady. Ani strach nahánějící vojenská síla mír nepřinese. Východiskem míru je rodina..

MILUJÍCÍ RODINY MOHOU ZMĚNIT SVĚT

Při obřadech zásnub a svateb požaduji od ženichů a nevěst, aby si vzájemně dali několik slibů, které nikdy nesmějí porušit. Za prvé, muž a žena si vždy musejí důvěřovat a milovat se. Za druhé, nesmějí způsobit srdci svého partnera bolest. Za třetí, musejí vychovávat děti a vnoučata k sexuální čistotě. Za čtvrté, všichni členové rodiny si musejí pomáhat a vzájemně se podporovat, aby se stali ideální pravou rodinou. Čistota před sňatkem a věrnost po sňatku je nesmírně důležitá. Učím je proto, aby lidé žili a naplnili nejvyšší lidský potenciál: vytvářet a udržovat zdravé rodiny. Manželství je víc než pouhý svazek muže a ženy. Je to vznešený obřad, jímž se stvrzuje závazek pokračovat v Božím tvoření. Manželství je cesta, na níž se muž a žena stanou jedním, vytvoří nový život a vybudují pravou lásku. Manželství vytváří novou budoucnost: zakládá společnost, buduje národ. Boží svět míru se uskutečňuje s rodinou v centru. Právě v rodině vzniká Boží království nebeské. Manžel a manželka musejí tudíž být centry míru.

 

Mezinárodní a mezikulturní sňatky jsou nejrychlejší cestou k ideálnímu mírovému světu. Toho, co by jinak trvalo věky, lze s jejich pomocí jako zázrakem dosáhnout za pouhé dvě až tři generace. Je třeba, aby lidé překročili hranice národa či kultury a vstoupili do manželství s osobou z nepřátelské země. Světový mír tak přijde mnohem rychleji. Člověk může nenávidět určitou zemi či kulturu a myslet si, že s ní nechce mít nic společného. Jakmile si však v té zemi najde manžela či manželku, pak je na půli cesty k tomu, aby se sám stal občanem té země. Všechna nenávist vyprchá. Pokud se to bude opakovat ve dvou až třech generacích, podaří se nenávist zlikvidovat až ke kořenům.

ZANECHTE PO SOBĚ ODKAZ LÁSKY

Na svět nepřicházíme ani z něj neodcházíme z vlastní vůle. O svém osudu nemůžeme nijak rozhodovat. Rodíme se, i když jsme si nevybrali, že se narodíme. Žijeme, i když jsme si nevybrali, že budeme žít. Umíráme, i když nechceme umřít. Nad těmito aspekty života nemáme žádnou moc, tak jak se může někdo chlubit, že je lepší než ostatní? Neumíme se narodit, kdy se nám zachce, vlastnit majetek navždy, ani se vyhnout smrti. Veškeré vychloubání je tedy jedině ubohé.

 

Každý jednou odloží fyzické tělo jako obnošené šaty a zemře. V korejštině se pro umírání běžně používá výraz torakada, „navrátit se“. Zemřít znamená navrátit se tam, odkud jsme přišli, k našim původním kořenům. Vše ve vesmíru probíhá v cyklech. Bílý sníh na horském úbočí roztaje a steče ze svahu, nejprve do potůčku a poté do řeky, a časem doputuje až do moře. Mořská voda pohltí teplo slunečních paprsků, vypaří se a vrátí se na oblohu, aby se znovu stala sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami. Takovému návratu tímto způsobem na místo, odkud jsme původně přišli, říkáme smrt. Kam se my lidé vracíme, když zemřeme? Lidský život vzniká spojením těla a srdce. Tělo v okamžiku smrti odkládáme. Vracíme se tedy tam, odkud přišlo naše srdce.

LÁSKA VEDE KE SJEDNOCENÍ

Všechna náboženství na světě hovoří o míru a lásce. Přesto spolu kvůli míru a lásce bojují. Izrael i Palestina mluví o míru a spravedlnosti, ale přitom se obě strany dopouštějí násilí, při němž krvácejí a umírají děti. Judaismus je náboženství míru stejně jako islám. Při svých snahách o mír na Blízkém východě jsem s Arafatem hovořil celkem dvanáctkrát. Samozřejmě jsem mu neustupoval. Boží cesta je vždy cestou harmonie a míru.

Cesta do Arafatovy kanceláře byla doslova plná překážek. Každý, kdo k němu chtěl vstoupit, musel projít mezi těžce ozbrojenými strážemi a podrobit se nejméně třem tělesným prohlídkám. Když se ale členové naší církve dostali až k Arafatovi, ten je s kefíjou1 na hlavě vřele přivítal. Podobné vztahy nelze vybudovat za pár dnů. Jsou za nimi celé roky upřímné a oddané snahy o mír na Blízkém východě. Cestu k politikům a náboženským vůdcům nejvyšší úrovně jsme si prorazili svým zápalem a ochotou nasazovat životy v rizikových oblastech sužovaných terorem. Vynaložili jsme mnoho zdrojů. Postupně jsme si získali důvěru nejen Arafata, ale i představitelů Izraele, a tak jsme mohli ve vypjatých situacích hrát roli prostředníka.

V Jeruzalémě stojí Al-Aksá, třetí nejposvátnější mešita islámu hned po Mekce a Medině. Odtud prý Prorok Mohamed vystoupil do nebe. Byli jsme jedinou skupinou osob různých vyznání, která směla navštívit všechny části tohoto svatostánku. Správci mešity zavedli křesťanské a židovské duchovní, kteří se zúčastnili mírového pochodu, do posvátných prostor mešity. Otevřeli jsme tak dveře, které byly dlouho pevně zamčené, a připravili tak cestu mnoha představitelům islámu ke komunikaci se svými křesťanskými a židovskými bratry a sestrami na nové úrovni.

Lidé mají rádi mír, ale zároveň si libují ve svárech. Jsou schopní přimět ušlechtilá zvířata k boji. Nutí kohouty, aby se klovali ostrými zobáky, dokud z nich nezačne opadávat maso. Pak se titíž lidé obrátí ke svým dětem a řeknou jim: „Neperte se s kamarády. Buďte hodní.“ Základní příčinou válek nejsou náboženské ani rasové rozdíly. Ta příčina leží hluboko v lidském nitru. Lidé rádi připisují ozbrojené konflikty na vrub vědě či ekonomice, ale skutečný problém je přímo v samotných lidech.

POVOLTE V SOVĚTSKÉM SVAZU SVOBODU VYZNÁNÍ

Gorbačov slavil úspěchy s perestrojkou a byl tehdy v Sovětském svazu oblíbený.

 

Během let jsem se setkal s mnoha americkými prezidenty, ale dostat se ke Gorbačovovi bylo mnohem těžší. Dělal jsem si starosti, aby se mi podařilo setkat se s ním alespoň jednou. Chtěl jsem mu předat zprávu a bylo důležité, abych mu ji předal osobně. Gorbačov zreformoval Sovětský svaz, vpustil do něj závan svobody, ale jak plynul čas, obrátilo se mu ostří reforem do zad. Kdyby se situace ponechala bez dozoru, hrozilo by Gorbačovovi veliké nebezpečí. „Vykonal jste velkou věc, pane prezidente,“ řekl jsem Gorbačovovi. „Vzdal jste se funkce generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu, ale zato jste se stal prezidentem míru. Díky vaší moudrosti a odvaze dnes máme možnost přivést svět k míru. Vykonal jste pro svět to nejvýznamnější, nejtrvalejší a nejkrásnější, co se vykonat dalo. Jste hrdina míru, který vykonal Boží dílo. Nejslavnějším a nejváženějším jménem ruských dějin nebude Marx, Lenin ani Stalin, ale Michail Gorbačov.“

 

“Takto jsem pěl chválu na pana Gorbačova za to, že přivedl k rozpadu Sovětský svaz, mateřskou zemi komunismu, aniž by prolil kapku krve.

 

Pan Gorbačov mi odpověděl: „Reverende Mune, vaše slova mi poskytla velkou útěchu. Dodala mi energii. Po zbytek života se budu věnovat mírovým projektům.“ A pevně mi stiskl ruku.

 

ZEMĚ MŮŽE BÝT ROZDĚLENA, JEJÍ LID VŠAK NE

Dnes o mírovém sjednocení mluví kdekdo, ale já jsem o něm hovořil ještě v dobách, kdy si nikdo nedovolil výraz „mírové sjednocení“ ani vyslovit, aby nebyl obviněn z porušení protikomunistického zákona a zákona o národní bezpečnosti. Když se mě dnes lidé ptají, co se musí pro sjednocení udělat, odpovídám tak, jak jsem odpovídal vždycky: „Kdyby Jihokorejci více milovali Severní Koreu než Jižní Koreu a Severokorejci více Jižní Koreu než Severní Koreu, mohli bychom poloostrov sjednotit ještě dnes.“

 

Ve mně tato láska byla, a proto jsem dokázal v roce 1991 s nasazením života odcestovat do Severní Koreje a setkat se s prezidentem Kim Ir-senem. Dohodl jsem se s ním ohledně setkávání rozdělených rodin, ekonomické spolupráce Severu a Jihu, rozvoje pohoří Kumgang, jaderného odzbrojení Korejského poloostrova a uspořádání severojižního summitu. To, že antikomunista přijede do komunistické země a zvedne stavidla sjednocování, nikdo nečekal. Ale já jsem svět překvapil.

 

„Musíme sjednotit Sever a Jih,“ řekl jsem, „ale puškami a meči toho nedosáhneme. Sjednocení Koreje neproběhne pomocí vojenské síly. Ani za korejské války se to nepodařilo a bylo by bláhové se o to znovu takto pokoušet. Ke sjednocení nepovede ani vaše ideologie čučche. Co k němu tedy povede? Svět nefunguje jen silou lidských bytostí. Člověk nic nedokáže pouze vlastními silami, neboť existuje Bůh. Bůh koná Svůj záměr i ve zlých dobách, jako jsou války. Ideologií čučche tedy Koreu sjednotit nelze, protože ta dává do centra člověka.“

 

„Naši vlast sjednotí pouze bohismus,“ pokračoval jsem. „Bůh nás ochraňuje a čas našeho sjednocení se blíží. Sjednocení je naším osudem a musí k němu dojít v naší éře. Pokud nesplníme posvátný úkol sjednotit naši vlast, nebudeme se po zbytek věčnosti moci podívat svým předkům ani potomkům do očí.

CÍL NÁBOŽENSTVÍ V 21. STOLETÍ

Dvacáté století bylo obdobím ohromných změn. Za sto let se toho stalo více než za předchozí dva tisíce let. Ve dvacátém století proběhly dvě světové války a komunismus se silně vzmohl a zase zaniknul. Ve dvacátém století se také lidé obrátili zády k Bohu a pohřbili se pod záplavou materiálního bohatství. Jaké potom bude jednadvacáté století? Někdo říká, že vědecký pokrok dokázal, že veškerá náboženství jsou pouhé pověry a v moderním světě pro ně není místo. Já však tvrdím, že pro náboženství bude vždycky místo, dokud si lidstvo uchová duchovní aspekt a dokud nenastane světový mír.

 

Jaký je cíl náboženství? Nastolit Boží ideální svět. Všechna náboženství by se měla ubírat po cestách, na jejichž konci je mír.

 

Bůh stvořil tento svět, protože toužil po lásce a míru. Pokud vytváříme neshody tím, že prohlašujeme své vlastní náboženství za jedinou cestu ke spáse, jdeme proti Boží touze. Bůh chce, aby každý člověk ve světě pilně pracoval pro mír, usmíření a soužití. Řekne-li mi někdo, že má spory v rodině, protože chodí do naší církve, neváhám mu odpovědět, aby dal přednost rodině. Náboženství je jen nástroj k dosažení Božího dokonalého světa, není cílem samo o sobě.

 

Jestliže se lidé budou nadále sdružovat jen podle víry či rasy, pak se nevyhneme další válce. Věk míru v žádném případě nenastane, dokud se nepovzneseme nad kulturní zvyky a tradice. Mír a sjednocení, které jsou nutností pro budoucnost, není schopná přinést žádná ideologie, filozofie ani víra, která v minulosti ovlivnila lidstvo. Potřebujeme novou ideologii, novou filozofii, která přesáhne buddhismus, křesťanství a islám. Celý život volám až do ochraptění po tom, aby se lidé povznesli nad hranice své denominace či dokonce svého náboženství.

SPORT JE AKTIVITA, KTERÁ POMÁHÁ DOSÁHNOUT SVĚTOVÉHO MÍRU

Fotbal je soutěžní sport, v němž jsou vítězové a poražení, ale zároveň má potenciál ovlivnit jednotlivé země a významně přispět k mezinárodní spolupráci na světovém míru. Mistrovství světa ve fotbale prý sledovalo dvakrát více lidí než olympijské hry. Z toho je vidět, kolik lidí na světě fotbal miluje. Fotbal má stejně jako olympijské hry schopnost přinášet harmonii mezi zeměmi, rasami, náboženstvími a kulturami. Vidím, že fotbal a mír mezi zeměmi se mohou stát silnými partnery.

 

Žijeme v soutěživé společnosti plné stresu. Stres vytváří v našich životech napětí a ničí duševní klid. Když se stres nahromadí, začnou lidé být podráždění a občas se pohádají. Zbavovat se stresu lze například pomocí fotbalu či umění. Tyto činnosti ventilují potlačené potřeby a sbližují lidstvo. Věnuji se fotbalovým klubům, symfonickým orchestrům a baletním souborům, protože jsou to aktivity, které pomáhají dosáhnout světového míru. Pelé smýšlí podobně jako já.

 

Když jsme zjistili, že si rozumíme, založili jsme společně nový mezinárodní turnaj Peace Cup, který se od roku 2003 koná jednou za dva roky. Do Koreje se na něj sjíždějí slavné fotbalové kluby. V sudých letech se zase hraje ženský turnaj Peace Queen Cup. Organizace Peace Cup má také v plánu postavit stadión míru v oblasti Izraele, Palestiny a Jordánska, konkrétně co nejblíže izraelsko-palestinské hranice. Tento stadión bude jakožto mírový projekt všem volně přístupný. Chceme do tohoto regionu přivést slavné evropské trenéry a založit tam fotbalovou akademii pro místní děti. Dospělí na sebe možná raději míří puškami, ale děti si budou chtít přijít na stadión zakopat s míčem. Lidé říkají, že je to nereálné, a kroutí hlavou, ale my to uděláme.

 

ŘEŠENÍ CHUDOBY A HLADU

Když se zamyslím nad stavem světa, zdá se mi, že nejakutnějším úkolem je zajistit dostatek potravy. Řešení potravinové krize nelze odkládat už ani na okamžik. Už dnes na světě zemře na příčiny související s hladem asi dvacet tisíc lidí denně. Nemůžeme si dovolit být lhostejní jen proto, že nám samotným ani našim rodinám hlad nehrozí.

 

Pouhá distribuce zásob potravin však problém hladu nevyřeší. Je třeba poněkud důkladnější přístup. Zvažuji dvě konkrétní základní metody. Tou první je poskytovat za nízkou cenu velké množství potravin a tou druhou je dělit se o technologie, které lidem pomohou, aby se bránili hladu sami. Nedostatek jídla v budoucnu přeroste ve vážnou krizi. Dokud ho nevyřešíme, nebude ve světě mír. Na té malé ploše půdy, která je dnes k dispozici, však vyprodukovat dostatek potravin pro všechny obyvatele světa není možné. Řešení musíme hledat v oceánech. Klíč k řešení potravinové krize se skrývá v oceánu. Proto oceán propaguji už několik desetiletí.

SNY O SVĚTĚ MÍRU – A JEJICH REALIZACE

Už dlouhá léta volám po tom, aby všechna světová náboženství, všechny rasy a všechny národy žily jako jedna rodina. Již celá tisíciletí však narůstají jen rozdíly. Pokaždé, když se zrodilo nové náboženství nebo se moci chopil nový režim, vznikly další hranice a vypukly další války. Dnes však žijeme v globální éře. V zájmu budoucnosti se musíme stát jednou rodinou.

 

Jeden ze způsobů, které navrhuji k usnadnění sjednocení, je smělý projekt Mezinárodní dálnice míru. Ta propojí podmořským tunelem Koreu a Japonsko a v tunelu či po mostě povede přes Beringovu úžinu mezi Ruskem a Severní Amerikou. Bude to významná komunikace, která přispěje ke sjednocení světa. Až bude dálnice hotová, bude možné dojet autem z mysu Dobré naděje v Africe do Santiaga v Chile nebo z Londýna do New Yorku. Nebudou na ní žádné zátarasy – celý svět bude provázaný jako žíly a tepny v lidském těle. Svět se stane jednou sjednocenou komunitou a každý bude moci svobodně cestovat přes státní hranice. Hranice, které volně propouštějí každého, přestávají být hranicemi. Podobně to bude i s náboženstvím. Jak bude přibývat styků mezi náboženstvími, vzroste vzájemné porozumění, zmizí konflikty a zdi mezi nimi se zhroutí. Když budou v jediné globální komunitě žít různé typy lidí, padnou bariéry mezi rasami. Rasy budou mezi sebou komunikovat navzdory rozdílům ve vzhledu a v jazyku. Tato kulturní revoluce přinese do světa jednotu.

 

Starodávná Hedvábná stezka nebyla jen obchodní cesta, na niž se vydávali obchodníci, aby prodávali hedvábí a nakupovali koření. Byla také komunikačním kanálem, kde se setkával Východ se Západem a buddhismus s křesťanstvím a islámem. Tyto odlišné kultury se mísily a daly vzniknout nové kultuře. Podobnou roli bude v 21. století hrát Mezinárodní dálnice míru.

 

Sjednocení světa je něco víc než jen propojení kontinentů pomocí mostů a tunelů. Je to také celosvětové vyrovnání životní úrovně. Mezinárodní dálnice míru změní dosavadní nerovnost tím, že zpřístupní stávající přírodní i lidské zdroje. To povede k vyrovnání bohatství ve světě. Vyrovnat dvě místa znamená trochu ubrat z místa, které je výše, a přesunout to na místo, které je níže.

 

mají více materiálních statků či znalostí, to bude vyžadovat oběť. Svět míru se nedá vybudovat jednorázovými charitativními počiny a dary. Svět míru stvoří jedině upřímná láska a dlouhodobá oběť. Musíme být ochotní nabídnout všechno.

VZÁJEMNÁ ZÁVISLOST, VZÁJEMNÁ PROSPERITA A UNIVERZÁLNÍ HODNOTY

Podpora a doplnění mise Spojenách národů


(Chcete-li se dozvědět více, klikněte zde.)

Federace žen za světový mír.

Celosvětová síť žen zasazujících se o mír.


(S tímto plakátem není spojen žádný podcast. Chcete-li se dozvědět více, klikněte zde.)

Podpora hrdinům a hrdinkám míru.

Cena míru Sunhak


(S tímto plakátem není spojen žádný podcast. Chcete-li se dozvědět více, klikněte zde.)

Řešení současných problémů.

Mezinárodní asociace poslanců za mír 


 

Vítejte na výstavě stého výročí

Vítejte na výstavě oslavující sté výročí narození Son-mjong Muna, která vzdává hold jeho celoživotnímu dílu. Jeho život byl skutečně mimořádný a my jsme hrdí na to, že vám můžeme představit tuto kompilaci hlavních aspektů jeho života, práce a myšlenek.

Mnohé z užitých citátů jsou převzaty z knihy s názvem ,,Na cestě ke světu míru, lásky a harmonie”, kterou rev. Mun napsal na sklonku svého života. V tomto malém svazku shrnuje své životní lekce a sdílí motivaci a účel, jež stojí za jeho nejpozoruhodnějšími úspěchy.

 

Abych nastolil svět míru, strávil jsem svůj život tím, že jsem chodil do těch nejubožejších a nejodlehlejších míst. Potkal jsem matky v Africe, které se mohly jen bezmocně dívat, jak jejich děti umírají hlady, a potkal jsem otce v Jižní Americe, kteří žili u řeky plné ryb, ale nedokázali uživit své rodiny rybařením. Zpočátku jsem se jen dělil o jídlo, ale oni mi na oplátku dali svou lásku.

Jsem kontroverzní člověk. Pouhá zmínka mého jména působí ve světě potíže. Nikdy jsem nehledal peníze ani slávu a celý život jsem mluvil pouze o míru. Svět si však s mým jménem spojil mnoho různých frází, odmítl mě a házel po mně kameny. Mnozí nemají zájem vědět, co říkám nebo co dělám. Pouze mi odporují.

Byl jsem šest krát nespravedlivě vězněn a někdy jsem byl bit tak tvrdě, že mi bylo vytrženo maso z těla. Dnes však v mém srdci nezůstala ani ta nejmenší rána. Rány snadno mizí v přítomnosti skutečné lásky. Dokonce i nepřátelé se rozplývají beze stopy v přítomnosti skutečné lásky. Pravá láska je srdce, které dává a dává a chce dávat dál. Pravá láska je láska, která dokonce zapomíná, že už lásku dala, a dává lásku znovu.

V poslední době se stále více lidí snaží o mně dozvědět více. Pro ty, kdo jsou zvědaví, jsem se ohlédl zpět na svůj život a zaznamenal své upřímné vzpomínky do této knihy. Posílám bezmeznou lásku všem, kteří ve mě vložili svou víru, zůstali po mém boku a žili se mnou svůj život – zvláště pak své ženě Hak-ča Han Munové, které jsem hluboce vděčný za to, že se mnou zdolala i ty nejtěžší vrcholy.

Základní uvědomění Rev. Muna vyjádřené v knize Boží princip

Základní uvědomění Rev. Muna vyjádřené v knize Boží princip

Bůh je Nebeský rodič, je otcem i matkou a my jsme Jeho dětmi, jednou rodinou pod jediným Bohem. Jsme věčnými bytostmi, které prochází třemi fázemi života: lůnem matky, životem na zemi a životem v nekonečném duchovním světě. Způsob našeho života v tomto světě zásadně ovlivní ovlivní náš život budoucí.
Lidé se odcizili od Nebeského rodiče v dávné minulosti a způsobili nepopsatelné trápení pro Boha a pro celé lidstvo.
Bůh tento problém nedokáže vyřešit sám. Dějiny jsou záznamem zoufalých snah Nebeského rodiče, aby skrze náboženství znovu shromáždil a přivedl zpátky k sobě ztracenou rodinu. Bůh seslal Pravé rodiče, aby ukončili poslední dny utrpení a nové nebeské dějiny mohly započít. Bůh nás potřebuje.
Potřebuje nás všechny.

(S tímto plakátem není spojen žádný podcast. Chcete-li se dozvědět více, klikněte zde)

Mezi strachem a inspirací

Když mi bylo šestnáct, zasáhla nás tragédie: za jediný rok zemřelo pět mých mladších sourozenců. Nelze popsat slovy, jak rodičům pukalo srdce žalem, když v tak krátké době přišli o pět z třinácti dětí.
Smrt jakoby se šířila.

Zdálo se, jakoby utrpení rodiny bylo propojeno s utrpením národa a světa. Čím dál víc mě trápila bídná situace korejského národa pod tyranskou nadvládou Japonců.

 

Lidé neměli co jíst. Byly doby, kdy museli vařit trávu, stromovou kůru a vůbec cokoliv, co se dalo sehnat. Války po celém světě nebraly konce. Jednoho dne jsem si v novinách přečetl článek o tom, že nějaký student gymnázia, stejně starý jako já, spáchal sebevraždu.

 

“,,Proč se rozhodl zemřít?" ptal jsem se sám sebe. ,,Co dokáže dohnat tak mladého člověka k tomu, aby se zabil?" Ta zpráva mě tak zdrtila, jako by šlo o někoho, kdo mi byl blízký. Tři dny a tři noci jsem nad tím článkem plakal. Slzy se jen hrnuly a nedokázal jsem se zadržet. Nerozuměl jsem ani té řadě podivných událostí, ani tomu, proč se dobrým lidem dějí hrozné věci.

Už od doby, kdy jsem spatřil pradědečkovy kosti, jsem si kladl otázky o životě a smrti, a ty neobvyklé události v našem domě a okolí mě přivedly k náboženství. Boží slovo, které jsem slýchal v kostele, mi však nedávalo jasné odpovědi, o kterých jsem prahnul. Abych ulevil svému zmučenému srdci, začal jsem se zcela přirozeně hroužit v modlitby.

“,,Kdo jsem? Odkud pocházím? Jaký je smysl života? Co se stane s člověkem po smrti? Existuje věčnost, kde přibývají duše?Existuje Bůh? Je opravdu všemohoucí? Pokud ano, proč nezasáhne a na bolest světa se jen dívá? Pokud Bůh stvořil svět, stvořil také utrpení? Jak skončí tragická japonská okupace Koreje? Jaký význam má utrpení korejského národa? Proč se lidé navzájem nenávidí a válčí spolu?" Takové závažné a zásadní otázky plnily mou mysl. Nikdo mi na ně neuměl uspokojivě odpovědět, a tak mi nezbývalo než se modlit. V modlitbách jsem nacházel útěchu. Kdykoliv jsem vyložil své palčivé problémy Bohu, všechna moje trápení a žal zmizely a bylo mi lehko u srdce. Modlil jsem se čím dál častěji, až jsem nakonec začal modlitbami trávit celé noci. Díky tomu jsem zažil vzácný okamžik, v němž Bůh odpověděl na mé prosby. Ten den navždy zůstane mou nejcennější vzpomínkou. Na ten den nikdy nezapomenu..

MÉ SRDCE PLUJE ŘEKOU SLZ

Ať jsem se snažil sebevíc, nepovedlo se mi ani na okamžik zapomenout na to, že jsem se setkal s Ježíšem. Setkání s Ježíšem mi převrátilo život naruby. Jeho zbědovaný výraz se mi vryl do srdce, jako by byl vypálen žhavým železem, a nedokázal jsem myslet na nic jiného. Od toho dne jsem se úplně pohroužil do Božího slova. Občas mě obklopovala nekonečná temnota a cítil jsem takovou bolest, že jsem skoro nemohl dýchat. Jindy jsem zase překypoval radostí, jako bych se díval na ranní úsvit nad obzorem.

Abych utišil srdce a zastavil slzy, složil jsem tuto báseň:

KORUNA SLÁVY


Když pochybuji o člověku, cítím bolest.

Když člověka soudím, nemohu to snést.

Když nenávidím, má existence ztrácí cenu.

 

Když však důvěřuji, jsem oklamán..

Když miluji, jsem zrazen.

Dnes večer s hlavou v dlaních, Třesu se bolestí a zármutkem.

Mýlím se?

 

Ano, mýlím se.

I když jsem oklamán, musím důvěřovat.

I když jsem zrazen, musím odpustit.

Milujte cele i toho, kdo vás nenávidí.

 

Otřete si slzy a přivítejte s úsměvem Ty,

kdo neznají nic než podvádět I ty,

co zradí bez lítosti.

 

Ó, pane, bolest lásky!

Pohleď na můj žal.

Polož svou dlaň na mou hruď.

Mé srdce puká v agónii.

 

Přesto, Když jsem miloval ty, kteří mne zradili,

Získal jsem vítězství.

Učiníš-li totéž,

Dám ti korunu slávy.

 

V podobné dny jsem se nořil hlouběji a hlouběji do světa modliteb. Přijímal jsem nové pravdy přímo od Ježíše a nechal jsem se zcela ovládnout Bohem. Začal jsem žít úplně jinak. Měl jsem hodně o čem přemýšlet a postupně se ze mě stal málomluvný mladík.

KLÍČ K VELIKÉMU TAJEMSTVÍ

Během studií v Japonsku jsem vystřídal celou řadu zaměstnání. Byl jsem údržbářem v kancelářské budově. Psal jsem dopisy za negramotné lidi. Pracoval jsem jako dělník na mnoha místech a byl jsem i předákem. Dělal jsem i vykladače osudu. Když jsem rychle potřeboval peníze, zhotovil jsem kaligrafii a prodal ji. Studium jsem však kvůli tomu nezanedbával. Bral jsem to všechno jako součást procesu sebezdokonalení. Vykonával jsem nejrůznější práce a potkal nejrůznější lidi. Díky tomu jsem se toho o lidech hodně dozvěděl.


Dodnes věřím, že má-li si člověk vypěstovat dobrý charakter, musí prožít mnoho těžkostí, než dosáhne třiceti let. Musí sestoupit do nejhlubšího bahna zoufalství na samém dně lidské existence a zakusit, jaké to je. Musí v tom pekle hledat nějaké možnosti. Teprve až z těch hlubin zoufalství vyšplhá s novým odhodláním, zažije znovuzrození a dovede kráčet vstříc budoucnosti.


Tehdy jsem dospěl k tomuto zjištění: „Bůh má k lidem vztah jako otec ke svým dětem a jejich utrpení Ho hluboce rmoutí.“ V tu chvíli jsem rozluštil všechna tajemství vesmíru. Jako by najednou někdo zapnul filmovou promítačku, se mi před očima jasně promítlo vše, co se stalo od chvíle, kdy člověk porušil Boží příkaz. Z očí se mi začaly řinout horké slzy. Padl jsem na kolena a sklonil hlavu k zemi. Velmi dlouho jsem nemohl vstát. Složil jsem své tělo Bohu do klína, jako když mě otec nosíval domů na zádech, a nechal jsem slzy téct. Devět let po setkání s Ježíšem mi Bůh konečně otevřel oči, abych spatřil Jeho pravou lásku.


Když jsem byl šestnáctiletý chlapec, zjevil se mi Ježíš, aby mi dal poznat kořeny prvotního hříchu, protože jsem měl nastolit svět míru, kde by nebylo hříchu ani Pádu. Tehdy jsem dostal od Boha instrukce, abych napravil hříchy lidstva a přinesl do světa mír, aby svět byl takový, jak jej Bůh původně stvořil. Svět míru, po němž Bůh touží, však není žádné místo, kam se odebereme po smrti. Bůh chce, aby náš svět, v němž žijeme právě teď, byl plný míru a štěstí, jak jej stvořil na počátku. Bůh přece nedal zemi Adamovi a Evě proto, aby na ní trpěli. Musel jsem oznámit tu neuvěřitelnou pravdu světu.

ZRNKO RÝŽE JE VĚTŠÍ NEŽ SVĚT

Jen ti, kdo to zažili, vědí, jak bolí hlad. Kdo má hlad, pro toho má pouhé zrnko rýže nedozírnou cenu. Ještě dnes na Hungnam velmi nerad vzpomínám. Těžko se věří, že jediné zrnko rýže dodá tělu tolik povzbuzení, ale když má někdo hlad, touží po jídle tak silně, až mu tečou slzy. Kdo má břicho plné, tomu se svět zdá velký, ale pro hladového je zrnko rýže větší než svět. Kdo hladoví, pro toho je zrnko rýže nedocenitelné.

ANDÍLCI VYTVOŘILI ÚZKOU PĚŠINU TEMNÝM LESEM

Když umíráme, musíme přenechat potomkům dvě věci: tradici a vzdělání. Národ bez tradice zanikne. Tradice je duše, která národ udržuje, a národ bez duše nepřežije. Vzdělání je neméně důležité. Nevzdělává-li národ své potomstvo, také zanikne. Chceme-li zajistit potomstvu novou budoucnost, musíme mu jednak předat tradici, která se k nám dostala přes mnoho tisíciletí, a jednak poskytnout vědomosti o nových věcech.


Zároveň s tanečním souborem jsem založil také uměleckou školu Little Angels (později byla přejmenována na uměleckou školu Sonhwa). S pomocí této školy jsem chtěl šířit ve světě naše ideály prostřednictvím umění. Little Angels představují po celém světě krásu korejských tradic od roku 1965, kdy měli první zahraniční vystoupení ve Spojených státech. Britská královská rodina je pozvala na vystoupení před královnou Alžbětou II. Účastnili se oslav dvousetletého výročí nezávislosti Spojených států v Centru dramatických umění Johna F. Kennedyho. Vystoupili také na kulturním a uměleckém festivalu, který probíhal v rámci olympijských her v Soulu. Little Angels jsou v celém světě známí jako velvyslanci míru v oblasti kultury.

ODPUSŤ – MILUJ – SJEDNOŤ SE

Na konci roku 1971 jsem znovu odjel do Spojených států. Potřeboval jsem tam nutně vykonat jisté úkoly, ale dostat se tam nebylo vůbec snadné. Už jsem ve Spojených státech jednou byl, ale tentokrát jsem musel neobyčejně dlouho čekat na vízum. Někteří členové církve mi radili, abych odjezd odložil, ale to jsem nemohl. Těžko se mi to vysvětlovalo, ale bylo důležité, abych opustil Koreu ve stanovený den. Nakonec jsem se rozhodl odjet nejprve do Japonska a požádat o americké vízum tam. Spěchal jsem z Koreje pryč.

 

Na počátku 70. let vězela Amerika až po uši ve vietnamské válce a aktivisté protestovali. V zemi panoval vážný rozkol. Mladí lidé při hledání smyslu života experimentovali s alkoholem, drogami a nevázaným sexem a opomíjeli při tom svou nesmrtelnou duši. Tradiční náboženství, které jim mělo poskytovat oporu, neplnilo svou funkci. Nepomáhalo jim ukončit bezcílné tápání a vrátit se na správnou cestu životem. Hédonistická materialistická kultura stáhla dolů mnoho mladých lidí, jejichž srdce se nemělo čeho chytit.

 

Brzy po příjezdu do Spojených států jsem uspořádal turné po zemi, během něhož jsem hovořil na témata „Budoucnost křesťanství“ a „Naděje, kterou Bůh vkládá v Ameriku.“ Před početným obecenstvem jsem mluvil o slabinách Ameriky tak, jako nikdo jiný.

 

Hlásal jsem, že Amerika stojí na duchu puritánů a za pouhých dvě stě let se stala nejmocnější zemí světa, protože Bůh ji zahrnul nezměrnou láskou a požehnáním. Připomínal jsem posluchačům, že přestože svoboda Ameriky pochází od Boha, Amerika Boha zavrhla. „Amerika má skvělou tradici,“ řekl jsem jim. „Stačí ji jen oživit.“ Přišel jsem do Spojených států probudit amerického ducha k životu, zachránit Ameriku před zkázou a apelovat na americký národ, aby litoval a navrátil se k Bohu.

SLIBY, KTERÉ SE NESMĚJÍ NIKDY PORUŠIT

Manžel a manželka si samozřejmě musejí uchovávat vzájemnou důvěru a přiživovat svou lásku. Nejdůrazněji kladu budoucím manželům na srdce slib „vychovávat děti k sexuální čistotě“.

 

Je to samozřejmý závazek, ale v dnešní společnosti těžko dodržitelný. Čím je však svět horší, tím je přísné dodržování slibu sexuální čistoty důležitější.

 

Dokonalost člověka a mír ve světě přichází skrze rodinu. Cílem náboženství je přivést všechny lidi k dobru, aby vybudovali ideální mírový svět. Politikové nedosáhnou ve světě míru, i kdyby jich sebevíc dalo hlavy dohromady. Ani strach nahánějící vojenská síla mír nepřinese. Východiskem míru je rodina..

MILUJÍCÍ RODINY MOHOU ZMĚNIT SVĚT

Při obřadech zásnub a svateb požaduji od ženichů a nevěst, aby si vzájemně dali několik slibů, které nikdy nesmějí porušit. Za prvé, muž a žena si vždy musejí důvěřovat a milovat se. Za druhé, nesmějí způsobit srdci svého partnera bolest. Za třetí, musejí vychovávat děti a vnoučata k sexuální čistotě. Za čtvrté, všichni členové rodiny si musejí pomáhat a vzájemně se podporovat, aby se stali ideální pravou rodinou. Čistota před sňatkem a věrnost po sňatku je nesmírně důležitá. Učím je proto, aby lidé žili a naplnili nejvyšší lidský potenciál: vytvářet a udržovat zdravé rodiny. Manželství je víc než pouhý svazek muže a ženy. Je to vznešený obřad, jímž se stvrzuje závazek pokračovat v Božím tvoření. Manželství je cesta, na níž se muž a žena stanou jedním, vytvoří nový život a vybudují pravou lásku. Manželství vytváří novou budoucnost: zakládá společnost, buduje národ. Boží svět míru se uskutečňuje s rodinou v centru. Právě v rodině vzniká Boží království nebeské. Manžel a manželka musejí tudíž být centry míru.

 

Mezinárodní a mezikulturní sňatky jsou nejrychlejší cestou k ideálnímu mírovému světu. Toho, co by jinak trvalo věky, lze s jejich pomocí jako zázrakem dosáhnout za pouhé dvě až tři generace. Je třeba, aby lidé překročili hranice národa či kultury a vstoupili do manželství s osobou z nepřátelské země. Světový mír tak přijde mnohem rychleji. Člověk může nenávidět určitou zemi či kulturu a myslet si, že s ní nechce mít nic společného. Jakmile si však v té zemi najde manžela či manželku, pak je na půli cesty k tomu, aby se sám stal občanem té země. Všechna nenávist vyprchá. Pokud se to bude opakovat ve dvou až třech generacích, podaří se nenávist zlikvidovat až ke kořenům.

ZANECHTE PO SOBĚ ODKAZ LÁSKY

Na svět nepřicházíme ani z něj neodcházíme z vlastní vůle. O svém osudu nemůžeme nijak rozhodovat. Rodíme se, i když jsme si nevybrali, že se narodíme. Žijeme, i když jsme si nevybrali, že budeme žít. Umíráme, i když nechceme umřít. Nad těmito aspekty života nemáme žádnou moc, tak jak se může někdo chlubit, že je lepší než ostatní? Neumíme se narodit, kdy se nám zachce, vlastnit majetek navždy, ani se vyhnout smrti. Veškeré vychloubání je tedy jedině ubohé.

 

Každý jednou odloží fyzické tělo jako obnošené šaty a zemře. V korejštině se pro umírání běžně používá výraz torakada, „navrátit se“. Zemřít znamená navrátit se tam, odkud jsme přišli, k našim původním kořenům. Vše ve vesmíru probíhá v cyklech. Bílý sníh na horském úbočí roztaje a steče ze svahu, nejprve do potůčku a poté do řeky, a časem doputuje až do moře. Mořská voda pohltí teplo slunečních paprsků, vypaří se a vrátí se na oblohu, aby se znovu stala sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami. Takovému návratu tímto způsobem na místo, odkud jsme původně přišli, říkáme smrt. Kam se my lidé vracíme, když zemřeme? Lidský život vzniká spojením těla a srdce. Tělo v okamžiku smrti odkládáme. Vracíme se tedy tam, odkud přišlo naše srdce.

LÁSKA VEDE KE SJEDNOCENÍ

Všechna náboženství na světě hovoří o míru a lásce. Přesto spolu kvůli míru a lásce bojují. Izrael i Palestina mluví o míru a spravedlnosti, ale přitom se obě strany dopouštějí násilí, při němž krvácejí a umírají děti. Judaismus je náboženství míru stejně jako islám. Při svých snahách o mír na Blízkém východě jsem s Arafatem hovořil celkem dvanáctkrát. Samozřejmě jsem mu neustupoval. Boží cesta je vždy cestou harmonie a míru.

Cesta do Arafatovy kanceláře byla doslova plná překážek. Každý, kdo k němu chtěl vstoupit, musel projít mezi těžce ozbrojenými strážemi a podrobit se nejméně třem tělesným prohlídkám. Když se ale členové naší církve dostali až k Arafatovi, ten je s kefíjou1 na hlavě vřele přivítal. Podobné vztahy nelze vybudovat za pár dnů. Jsou za nimi celé roky upřímné a oddané snahy o mír na Blízkém východě. Cestu k politikům a náboženským vůdcům nejvyšší úrovně jsme si prorazili svým zápalem a ochotou nasazovat životy v rizikových oblastech sužovaných terorem. Vynaložili jsme mnoho zdrojů. Postupně jsme si získali důvěru nejen Arafata, ale i představitelů Izraele, a tak jsme mohli ve vypjatých situacích hrát roli prostředníka.

V Jeruzalémě stojí Al-Aksá, třetí nejposvátnější mešita islámu hned po Mekce a Medině. Odtud prý Prorok Mohamed vystoupil do nebe. Byli jsme jedinou skupinou osob různých vyznání, která směla navštívit všechny části tohoto svatostánku. Správci mešity zavedli křesťanské a židovské duchovní, kteří se zúčastnili mírového pochodu, do posvátných prostor mešity. Otevřeli jsme tak dveře, které byly dlouho pevně zamčené, a připravili tak cestu mnoha představitelům islámu ke komunikaci se svými křesťanskými a židovskými bratry a sestrami na nové úrovni.

Lidé mají rádi mír, ale zároveň si libují ve svárech. Jsou schopní přimět ušlechtilá zvířata k boji. Nutí kohouty, aby se klovali ostrými zobáky, dokud z nich nezačne opadávat maso. Pak se titíž lidé obrátí ke svým dětem a řeknou jim: „Neperte se s kamarády. Buďte hodní.“ Základní příčinou válek nejsou náboženské ani rasové rozdíly. Ta příčina leží hluboko v lidském nitru. Lidé rádi připisují ozbrojené konflikty na vrub vědě či ekonomice, ale skutečný problém je přímo v samotných lidech.

POVOLTE V SOVĚTSKÉM SVAZU SVOBODU VYZNÁNÍ

Gorbačov slavil úspěchy s perestrojkou a byl tehdy v Sovětském svazu oblíbený.

 

Během let jsem se setkal s mnoha americkými prezidenty, ale dostat se ke Gorbačovovi bylo mnohem těžší. Dělal jsem si starosti, aby se mi podařilo setkat se s ním alespoň jednou. Chtěl jsem mu předat zprávu a bylo důležité, abych mu ji předal osobně. Gorbačov zreformoval Sovětský svaz, vpustil do něj závan svobody, ale jak plynul čas, obrátilo se mu ostří reforem do zad. Kdyby se situace ponechala bez dozoru, hrozilo by Gorbačovovi veliké nebezpečí. „Vykonal jste velkou věc, pane prezidente,“ řekl jsem Gorbačovovi. „Vzdal jste se funkce generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu, ale zato jste se stal prezidentem míru. Díky vaší moudrosti a odvaze dnes máme možnost přivést svět k míru. Vykonal jste pro svět to nejvýznamnější, nejtrvalejší a nejkrásnější, co se vykonat dalo. Jste hrdina míru, který vykonal Boží dílo. Nejslavnějším a nejváženějším jménem ruských dějin nebude Marx, Lenin ani Stalin, ale Michail Gorbačov.“

 

“Takto jsem pěl chválu na pana Gorbačova za to, že přivedl k rozpadu Sovětský svaz, mateřskou zemi komunismu, aniž by prolil kapku krve.

 

Pan Gorbačov mi odpověděl: „Reverende Mune, vaše slova mi poskytla velkou útěchu. Dodala mi energii. Po zbytek života se budu věnovat mírovým projektům.“ A pevně mi stiskl ruku.

 

ZEMĚ MŮŽE BÝT ROZDĚLENA, JEJÍ LID VŠAK NE

Dnes o mírovém sjednocení mluví kdekdo, ale já jsem o něm hovořil ještě v dobách, kdy si nikdo nedovolil výraz „mírové sjednocení“ ani vyslovit, aby nebyl obviněn z porušení protikomunistického zákona a zákona o národní bezpečnosti. Když se mě dnes lidé ptají, co se musí pro sjednocení udělat, odpovídám tak, jak jsem odpovídal vždycky: „Kdyby Jihokorejci více milovali Severní Koreu než Jižní Koreu a Severokorejci více Jižní Koreu než Severní Koreu, mohli bychom poloostrov sjednotit ještě dnes.“

 

Ve mně tato láska byla, a proto jsem dokázal v roce 1991 s nasazením života odcestovat do Severní Koreje a setkat se s prezidentem Kim Ir-senem. Dohodl jsem se s ním ohledně setkávání rozdělených rodin, ekonomické spolupráce Severu a Jihu, rozvoje pohoří Kumgang, jaderného odzbrojení Korejského poloostrova a uspořádání severojižního summitu. To, že antikomunista přijede do komunistické země a zvedne stavidla sjednocování, nikdo nečekal. Ale já jsem svět překvapil.

 

„Musíme sjednotit Sever a Jih,“ řekl jsem, „ale puškami a meči toho nedosáhneme. Sjednocení Koreje neproběhne pomocí vojenské síly. Ani za korejské války se to nepodařilo a bylo by bláhové se o to znovu takto pokoušet. Ke sjednocení nepovede ani vaše ideologie čučche. Co k němu tedy povede? Svět nefunguje jen silou lidských bytostí. Člověk nic nedokáže pouze vlastními silami, neboť existuje Bůh. Bůh koná Svůj záměr i ve zlých dobách, jako jsou války. Ideologií čučche tedy Koreu sjednotit nelze, protože ta dává do centra člověka.“

 

„Naši vlast sjednotí pouze bohismus,“ pokračoval jsem. „Bůh nás ochraňuje a čas našeho sjednocení se blíží. Sjednocení je naším osudem a musí k němu dojít v naší éře. Pokud nesplníme posvátný úkol sjednotit naši vlast, nebudeme se po zbytek věčnosti moci podívat svým předkům ani potomkům do očí.

CÍL NÁBOŽENSTVÍ V 21. STOLETÍ

Dvacáté století bylo obdobím ohromných změn. Za sto let se toho stalo více než za předchozí dva tisíce let. Ve dvacátém století proběhly dvě světové války a komunismus se silně vzmohl a zase zaniknul. Ve dvacátém století se také lidé obrátili zády k Bohu a pohřbili se pod záplavou materiálního bohatství. Jaké potom bude jednadvacáté století? Někdo říká, že vědecký pokrok dokázal, že veškerá náboženství jsou pouhé pověry a v moderním světě pro ně není místo. Já však tvrdím, že pro náboženství bude vždycky místo, dokud si lidstvo uchová duchovní aspekt a dokud nenastane světový mír.

 

Jaký je cíl náboženství? Nastolit Boží ideální svět. Všechna náboženství by se měla ubírat po cestách, na jejichž konci je mír.

 

Bůh stvořil tento svět, protože toužil po lásce a míru. Pokud vytváříme neshody tím, že prohlašujeme své vlastní náboženství za jedinou cestu ke spáse, jdeme proti Boží touze. Bůh chce, aby každý člověk ve světě pilně pracoval pro mír, usmíření a soužití. Řekne-li mi někdo, že má spory v rodině, protože chodí do naší církve, neváhám mu odpovědět, aby dal přednost rodině. Náboženství je jen nástroj k dosažení Božího dokonalého světa, není cílem samo o sobě.

 

Jestliže se lidé budou nadále sdružovat jen podle víry či rasy, pak se nevyhneme další válce. Věk míru v žádném případě nenastane, dokud se nepovzneseme nad kulturní zvyky a tradice. Mír a sjednocení, které jsou nutností pro budoucnost, není schopná přinést žádná ideologie, filozofie ani víra, která v minulosti ovlivnila lidstvo. Potřebujeme novou ideologii, novou filozofii, která přesáhne buddhismus, křesťanství a islám. Celý život volám až do ochraptění po tom, aby se lidé povznesli nad hranice své denominace či dokonce svého náboženství.

SPORT JE AKTIVITA, KTERÁ POMÁHÁ DOSÁHNOUT SVĚTOVÉHO MÍRU

Fotbal je soutěžní sport, v němž jsou vítězové a poražení, ale zároveň má potenciál ovlivnit jednotlivé země a významně přispět k mezinárodní spolupráci na světovém míru. Mistrovství světa ve fotbale prý sledovalo dvakrát více lidí než olympijské hry. Z toho je vidět, kolik lidí na světě fotbal miluje. Fotbal má stejně jako olympijské hry schopnost přinášet harmonii mezi zeměmi, rasami, náboženstvími a kulturami. Vidím, že fotbal a mír mezi zeměmi se mohou stát silnými partnery.

 

Žijeme v soutěživé společnosti plné stresu. Stres vytváří v našich životech napětí a ničí duševní klid. Když se stres nahromadí, začnou lidé být podráždění a občas se pohádají. Zbavovat se stresu lze například pomocí fotbalu či umění. Tyto činnosti ventilují potlačené potřeby a sbližují lidstvo. Věnuji se fotbalovým klubům, symfonickým orchestrům a baletním souborům, protože jsou to aktivity, které pomáhají dosáhnout světového míru. Pelé smýšlí podobně jako já.

 

Když jsme zjistili, že si rozumíme, založili jsme společně nový mezinárodní turnaj Peace Cup, který se od roku 2003 koná jednou za dva roky. Do Koreje se na něj sjíždějí slavné fotbalové kluby. V sudých letech se zase hraje ženský turnaj Peace Queen Cup. Organizace Peace Cup má také v plánu postavit stadión míru v oblasti Izraele, Palestiny a Jordánska, konkrétně co nejblíže izraelsko-palestinské hranice. Tento stadión bude jakožto mírový projekt všem volně přístupný. Chceme do tohoto regionu přivést slavné evropské trenéry a založit tam fotbalovou akademii pro místní děti. Dospělí na sebe možná raději míří puškami, ale děti si budou chtít přijít na stadión zakopat s míčem. Lidé říkají, že je to nereálné, a kroutí hlavou, ale my to uděláme.

 

ŘEŠENÍ CHUDOBY A HLADU

Když se zamyslím nad stavem světa, zdá se mi, že nejakutnějším úkolem je zajistit dostatek potravy. Řešení potravinové krize nelze odkládat už ani na okamžik. Už dnes na světě zemře na příčiny související s hladem asi dvacet tisíc lidí denně. Nemůžeme si dovolit být lhostejní jen proto, že nám samotným ani našim rodinám hlad nehrozí.

 

Pouhá distribuce zásob potravin však problém hladu nevyřeší. Je třeba poněkud důkladnější přístup. Zvažuji dvě konkrétní základní metody. Tou první je poskytovat za nízkou cenu velké množství potravin a tou druhou je dělit se o technologie, které lidem pomohou, aby se bránili hladu sami. Nedostatek jídla v budoucnu přeroste ve vážnou krizi. Dokud ho nevyřešíme, nebude ve světě mír. Na té malé ploše půdy, která je dnes k dispozici, však vyprodukovat dostatek potravin pro všechny obyvatele světa není možné. Řešení musíme hledat v oceánech. Klíč k řešení potravinové krize se skrývá v oceánu. Proto oceán propaguji už několik desetiletí.

SNY O SVĚTĚ MÍRU – A JEJICH REALIZACE

Už dlouhá léta volám po tom, aby všechna světová náboženství, všechny rasy a všechny národy žily jako jedna rodina. Již celá tisíciletí však narůstají jen rozdíly. Pokaždé, když se zrodilo nové náboženství nebo se moci chopil nový režim, vznikly další hranice a vypukly další války. Dnes však žijeme v globální éře. V zájmu budoucnosti se musíme stát jednou rodinou.

 

Jeden ze způsobů, které navrhuji k usnadnění sjednocení, je smělý projekt Mezinárodní dálnice míru. Ta propojí podmořským tunelem Koreu a Japonsko a v tunelu či po mostě povede přes Beringovu úžinu mezi Ruskem a Severní Amerikou. Bude to významná komunikace, která přispěje ke sjednocení světa. Až bude dálnice hotová, bude možné dojet autem z mysu Dobré naděje v Africe do Santiaga v Chile nebo z Londýna do New Yorku. Nebudou na ní žádné zátarasy – celý svět bude provázaný jako žíly a tepny v lidském těle. Svět se stane jednou sjednocenou komunitou a každý bude moci svobodně cestovat přes státní hranice. Hranice, které volně propouštějí každého, přestávají být hranicemi. Podobně to bude i s náboženstvím. Jak bude přibývat styků mezi náboženstvími, vzroste vzájemné porozumění, zmizí konflikty a zdi mezi nimi se zhroutí. Když budou v jediné globální komunitě žít různé typy lidí, padnou bariéry mezi rasami. Rasy budou mezi sebou komunikovat navzdory rozdílům ve vzhledu a v jazyku. Tato kulturní revoluce přinese do světa jednotu.

 

Starodávná Hedvábná stezka nebyla jen obchodní cesta, na niž se vydávali obchodníci, aby prodávali hedvábí a nakupovali koření. Byla také komunikačním kanálem, kde se setkával Východ se Západem a buddhismus s křesťanstvím a islámem. Tyto odlišné kultury se mísily a daly vzniknout nové kultuře. Podobnou roli bude v 21. století hrát Mezinárodní dálnice míru.

 

Sjednocení světa je něco víc než jen propojení kontinentů pomocí mostů a tunelů. Je to také celosvětové vyrovnání životní úrovně. Mezinárodní dálnice míru změní dosavadní nerovnost tím, že zpřístupní stávající přírodní i lidské zdroje. To povede k vyrovnání bohatství ve světě. Vyrovnat dvě místa znamená trochu ubrat z místa, které je výše, a přesunout to na místo, které je níže.

 

mají více materiálních statků či znalostí, to bude vyžadovat oběť. Svět míru se nedá vybudovat jednorázovými charitativními počiny a dary. Svět míru stvoří jedině upřímná láska a dlouhodobá oběť. Musíme být ochotní nabídnout všechno.

VZÁJEMNÁ ZÁVISLOST, VZÁJEMNÁ PROSPERITA A UNIVERZÁLNÍ HODNOTY

Podpora a doplnění mise Spojenách národů


(Chcete-li se dozvědět více, klikněte zde.)

Federace žen za světový mír.

Celosvětová síť žen zasazujících se o mír.


(S tímto plakátem není spojen žádný podcast. Chcete-li se dozvědět více, klikněte zde.)

Podpora hrdinům a hrdinkám míru.

Cena míru Sunhak


(S tímto plakátem není spojen žádný podcast. Chcete-li se dozvědět více, klikněte zde.)

Řešení současných problémů.

Mezinárodní asociace poslanců za mír 


 

Embrace the World

When you are setting your goal, be sure to consider the entire world. Consider Africa, which continues to suffer from poverty and disease. Consider Israel and Palestine, where people continue to aim their weapons at each other and fight over matters of religion. Consider Afghanistan, where people barely keep themselves alive by raising poppy plants used to make harmful drugs. Consider the United States, which has thrown the world’s economy into a pit with its extreme greed and selfishness. Consider Indonesia, which suffers from continued earthquakes and tidal waves. Imagine yourself in the context of those countries, and think which country and which situation would be most appropriate for you. It may be that you are best suited to India, where a new religious conflict may erupt. Or it could be Rwanda, which languishes in drought and hunger.


Whether you do good work on the large continent of Africa or in the small country of Korea, your goal should not be restricted by size. Your goals should be about where your talents can have the most impact.


During the 1980s, I sent many Korean university students to Japan and the United States. I wanted them to leave Korea, where teargas canisters were exploding almost daily, and let them see a wider world with greater variety. The frog that lives at the bottom of a well does not realize that there is a bigger world outside the well.The world is like a living organism in that it is always changing. New problems are always arising.


I hope to see more political leaders who will lead the United Nations to fulfill its purpose and more diplomatic leaders who will stop the fighting in areas of conflict. I hope to see someone like Mother Teresa who will take care of those wandering and dying on the streets. I hope to see peace leaders who will take on my mission of pioneering new solutions from the land and sea.


The starting point is to have a dream and a goal. Please have an adventurous and pioneering spirit. Dream dreams that others dare not imagine. Set goals for yourselves that have meaning, and become global leaders who will bring benefit to humankind.